na Blog.cz

Bylo jaro. Všechno bylo krásné, voňavé, rozkvetlé a slunečné. Tak jako ty. Smál ses a já se smála s tebou. Nebylo nic, co by dokázalo smést úsměv z tvých tváří. Byl si stále se mnou, vzal si mě za ruku, ve tvých očích se jiskřilo a spolu jsme se rozeběhli, bylo nám jedno kam. …a tys mi vtiskl laškovný polibek. Na mých líčkách rozkvetl další květ, který by v barvě snad i růži předčil, ale nenechala jsem se zahanbit a políbení jsem ti lehce vrátila. A najednou z toho vznikal láska. Ne ta, která to byla předtím, to jsme se měli rádi navzájem, teď jsme se měli rádi dohromady. Moje a tvoje láska se spojily v jedno a vytvořily něco kouzelného, něco úžasného, dokonalého a nepředčitelného. Bylo to něco krásnějšího, než samo jaro…

Slunce. To bylo náplní následujících dnů. Letní dny plné horka, radosti a sladkého nicnedělání. Leželi jsme spolu u vody a jen tiše poslouchali prozpěvování ptáků. Parné odpoledne nás zmohlo. Ležela jsem v tvém náručí a vnímala jen tebe. Kousek od nás tekla řeka a my leželi na trávě, která mě lehce lechtala. Utrhl si kopretinu a dal si mi jí do vlasů. Pak ses na mě podíval a řekl mi, že jsem nejkrásnější a že jsi nikdy nebyl šťastnější. A já jsem se usmála, protože pro mě nic nebylo důležitější než tvé štěstí. A pak přišla bouře. Byla nečekaná a prudká. Blesky sršely z tvých očí a já se v slzách nestačila skrýt. Ve strachu jsem řekla toliko toho, co jsem nikdy říct nechtěla a nebyla to pravda, to obavy o tebe jsou viníky! A pak přestalo pršet, ale nebe zůstalo zatažené. Slunce se odmítlo dívat na zemi, jež bouře takto zpustošila. A já tam seděla sama, sama uprostřed ničeho a kopretina mi vyklouzla z mokrých vlasů…

Pak přišel podzim. Foukal vítr, mraky se honily po obloze a já se choulila v dece. Byla mi zima a nikdo za mnou nepřišel, nezahřál mě, nemiloval mě. Chyběl mi tvůj smích, ty nezbedné plamínky v tvých očích. Chyběly mi tvoje ztřeštěné nápady, chyběly mi naše hádky, protože jsem věděla, že vždy přijdeš a omluvíš se mi tím nejsladším polibkem. Chybělo mi vše, měla jsem pocit, že v mém srdci je obrovská černá díra. Seděla jsem u okna a koukala, jak kapky deště stékají po oknech a chladí mě po tvářích. Vše bylo tak šedé, jako by bez barvy a bez života. Vše jakoby umíralo. A já umírala také, neměla jsem pro co být, pro co žít, pro co se smát… část mě chyběla a tys tu nebyl, aby si tu část zaplnil. Nebe plakalo za mě, protože mě už žádné slzy nezbyly. Měla jsem pocit, že slunce zmizelo z tohoto světa. Neviděla jsem ho snad od léta. Anebo jsem si ho jen nevšimla? To je jedno, nebylo to podstatné, protože slunce, které osvětlovalo mé dny ode mě odešlo a mě čekala věčná noc…

Bílé vločky se snášejí k zemi jako malé diamantíky, přinášejíc s sebou něco více. Procházím se ulicemi a nepřítomně se usmívám. Okolo mě je tolik lidí a já si stejně připadám sama. Je to zvláštní… Díra v srdci se pomalu začíná zacelovat, ale stále mi chybíš. V oknech blikají malé světélka, červené, zelené, modré a zase červené, všichni se smějí a kolem pobíhají děti s čepicemi s velkými bambulemi, barevnějšími než kýčovité zdobení všech okolních výloh. Donutí mě to se usmát. Spíš si připadám, jako bych byla jen pozorovatelem tohoto světa, než že bych do něj skutečně patřila. Jdu dále a dále zasněženou ulicí. Někdo do mě vrazí a já se otočím. Stojíš si přede mnou ty a usmíváš se, upřímně a jemně, tak jako dřív a v očích ti vzplane malý plamínek. A najednou vyjde slunce…♥

Seděla na obrubni mostu, tak jako snad už tisíckrát. Široko daleko nic, jen ona, most a tma. Byl to malý mostík přes říčku, skrytý mezi poli. Prakticky nikdo se v jeho okolí nevyskytoval ani ne dne, natož v noci… Byla krásná letní noc. Teplá, příjemná. Měsíc osvětloval krajinu jemným, ale intenzivním stříbřitým světlem. Nastavila obličej jemnému vánku. Byla krásná. Mohlo jí bát tak devatenáct, husté medové vlasy měla rozpuštěné přes záda. Oči, jasnější než nejčistší blankyt lemovaly hrubé, černé linky. Pleť měla bledou, ještě bledší v měsíčním svitu. Zato rty byly stále rudé jako plátky okvětních lístků růže. Jen tak tam seděla a dívala se do dáli. A její mysl byla ještě dál. Tak daleko, že přestala vnímat samu sebe.

"Myslel jsem, že tohle místo nikdo nezná…" ozval se za ní temný, mužský hlas. Ona skoro spadla úlekem. Nikdy tu na nikoho nenarazila.

"Promiňte, jestli jsem vás vyděsil." usmál se na ni muž. Byl vysoký, vlasy temnější havraních křídel mu lehce padaly do obličeje. Měl ostré, ale příjemné rysy. Rty úzké, ale krásně tvarované. Ona se na něj usmála.
"V pořádku, nic se nestalo." Seskočila z mostu a měla se k odchodu.

"Slečno, nemusíte odcházet, byla jste tu přeci jen dříve. Navíc, já se mohu nořit do myšlenek i jinde." Znovu se usměje. Jemně, sladce. V jeho hlase se objevily stopy po obrovské bolesti, kterou skrýval ve své duši. Stoupl si jí do cesty na znak toho, že opravdu nechce, aby kvůli němu odcházela. Ona se mu zahleděla do očí. Byly téměř černé. Něco v nich při tom pohledu zajiskřilo.

"Anebo můžeme prostě zůstat oba." usmála se pro změnu ona na něj. Nemohla přestat sledovat jeho oči. Připadala si jako zhypnotizovaná. Přistoupil k ní ještě blíž a pohladil jí po tváři. Usmál se na ní.

"Stále si myslím, že bych měl radši jít." řekl téměř šeptem a chystal se odejít.

"Nechoď" vyklouzlo jí dřív, než to stihla zadržet.

Otočil se k ní a zahlédl rozpaky, a kdyby byl den, všiml by si i lehkého rumělce, který se jí objevil v tvářích. Prudce si jí přitáhl k sobě a políbil ji. Dravě a něžně zároveň. A ona mu ani nemohla ucuknout, stále zhypnotizovaná jeho očima se mu nedokázala nic jiného než poddat. Svýma drobnýma ručkama jej objala, jako by se bála, že jí zmizí. Vychutnávala si jeho rty. On položil své ruce na její boky, a přitiskl si jí k sobě ještě pevněji. Konečky prstů jí začal vklouzávat pod tričko. Přestal jí líbat a zahleděl se jí do očí. Zrcadlil se v nich strach a touha, stejně jako v jeho. Položila mu ruku na hruď a přejela mu přes triko nehty. On jí letmým pohybem shrnul pramen vlasů z krku a začal jí líbat. Když jí slabě kousl, vzdychla. Z ramen mu sundala těžkou, koženou bundu, vnikla mu pod triko a při tom, co jí líbal, mu přejížděla nehty přes záda. Pak jí od sebe odtáhl. Na její tázavý pohled jí přiložil prst ke rtům. "Pššt..." Opět se k ní sklonil a políbil ji. Jeho ruce si našly cestu pod její triko a k zapínání u podprsenky. Následně jí obě zkušeným pohybem sundal. Políbil ji na krku a sestupoval níž. Ona jen tiše vzdychala a naprosto se oddávala jeho laskání. A on své ruce mezitím posouval níže. Byly chladné, ale jí se vpalovaly do kůže jako nejžhavější olovo. Klouzaly níž a níž, až k záhybům kratičké sukénky. A pak jedna vnikla pod ni. Nejdřív jí jen hladil po stehnech. Pak jí sundal kalhotky a lehce jí dráždil prsty, zoubky jí mezitím přejížděl po krku. Ona zavřela oči a neubránila se dalším vzdechům.

Jako ve snách mu rozepnula kalhoty. On se na ní usmál a v očích mu jiskřilo. Opřel jí o obrubeň mostu a ona zkřížila nohy za jeho zády. Vnikl do ní…

Tak tam spolu byli a čas běžel mimo ně. Ani jeden z nich nevěděl, jestli tam jsou minuty, nebo dny. Čas pro ně v tu chvíli přestal existovat. Jako v mrákotách ulehli později ke spánku v chatce kousek od mostu, kterou také oba důvěrně znali. Zakryl jí svou bundou a zahříval jí vlastním tělem… Když ráno vyšlo slunce, ona se probudila sama. Přes sebe jen vlastní mikinu. Prudce se narovnala a vyděšeně se rozhlédla kolem. Vypadalo to, jako by tu byla celou dobu pouze ona. A neměla nic, jen vzpomínky zkreslené měsíčním světlem. Ani jméno, nic. Jen plamen spalující vnitřek jejího těla a jejího srdce.

"Co by se stalo kdyby…?" Mnoho z nás si jistě tuto otázku nesčetněkrát položilo. A kolik z nás si položilo dnes? Otázka týkající se minulosti s přesahem do budoucnosti. A nikde žádná odpověď. Jak bezútěšně si naše mysl tento druh otázek klade…

A ještě jednou se zamysleme nad touto otázkou. Proč si ji vlastně klademe? Možná je to nespokojenost nad realitou. Kdybychom byli spokojeni, přece nepřemýšlíme, jak by to mohlo být jinak. Tak tedy zpět - když se nad ní zamýšlíme, většinou si dokážeme vybavit dvě alternativní odpovědi - černá a bíla, resp. dobrá a zlá. Takže v tom případě se nacházíme v neutrálním prostředí - díky přemýšlení nad touto otázkou zjistíme, že sice mohlo být lépe, ale většinou dokonce i hůře. A vzhledem k tomu, že člověk je tvor nespokojený a vždy si myslí, že může být lépe, mohli bychom být za naši situaci vděční. Ano, tohle se nebude mnoha lidem líbit - já chci tamto, tohle mi chybí, mám málo peněz, to se mi nelíbí… Jak sem napsala výš, člověk je strašně nespokojený tvor :D

Žádnou kapelu nemiluju tak, jak miluji Eluveitie. Je to pro mě osvobození, slast, sladká bolest.. Nedokážu to vyjádřit slovy, je to moje několikaletá závislost, když jsem je viděla naživo, plakala jsem. A tohle, tohle, je jejich nejnovější, naproso dokonalý výkon. Nové album byjde 28. února a já do té doby zemřu steskem. Elu pustili na svět písničku A Rose for Epona. A mně tekly slzy když jsem ji slyšela. Ta melodie, ta síla co z ní číší mi rve srdce na cáry a já se toho pocitu nemohu nabažit. Jak sladké, jak dokonalé...

Pomsta. Jak křehkou lidskou mysl láká možnost odplatit někomu jeho chyby, zrady, ponížení. Nám to zpraví reputaci, budeme mít dobrý pocit z vítězství a něčeho, co by se nám mohlo zdát jako spravedlnost. Ale stojí nám to za to?

Nikdo nám nezapře tvrzení oko za oko, zub za zub. Tohle platilo odedávna a ještě sakra dlouho se to říkat bude. Teď je ale otázka, zdalipak to v tom dávnu nemělo zůstat.

Čím nás vlastně pomsta tak láká? Proč se chceme mstít? Prostě je to v nás, v lidech. Jako druh jsme žárliví, urážliví a netolerantní. A netvrďte mi, že ne! Teď nesuďte na chvíli ostatní, ale sebe sama. Neměli jste někdy chuť někomu něco udělat jen proto "že si to zaslouží"? Nebo jste si neřekli "tak mu patří, už se mu to mělo stát dávno" ať už se jedná o cokoli? Říká se, že odpouštět je božské. Je to pravda, lidé odpouštět neumí. Pocit křivky si sebou dokážeme nést i léta, někdy na to nezapomeneme vůbec. A je to smutné.

Žijeme ve věku, kde msta je koníček, podrážení nohy přátelům rozptýlení z dlouhé chvíle a cizí neštěstí je pro smích. Možná bychom se měli stydět. Možná jsme si už všichni zvykli…

Nikdy jsem nepsala básně. Nikdy. Strávit pár hodin nad příběhy a sepisovat hlouposti, to by mi šlo, ale básně? Odpusťte, nechci, to nechme jiným. Básnický střevo mi nenarostlo a buďme za to rádi. Ale i přes to… V noci na dnešek se mi zdál zvláštní sen. Živý, a kdyby jen trochu. Byli tam se mnou lidé, které znám, kteří vyplňují či vyplňovali můj život

A s nimi jeden, kterého bych již nazvala přízrakem minulosti. Již jsem dávno zapomněla, co jsem chtěla, o čem jsem snila. Ale po probuzení… nemám ráda živý sny, už tak je celkem záhul srovnávat v sobě pocity z reálného života, no, a řekněme, že snová láska/náklonnost/chtíč mi moc nepomáhá. Ale stalo se. A já se marně pokouším se toho zbavit… Kéž by to přešlo, celkem to bolí.
Nicméně, při cestě vlakem jsem vytáhla noťas a začla datlovat. Nevím, kde se to ve mně vzalo a není to nic moc, ale co bychom chtěli, je to prvotina :D A snad i zůstane…. Už mlčím, tu to je.

S popisu práce já krví se brodím

Utíkám, utíkám, šedivou tmou

V sílícím strachu se možná i bojím

Své kroky stáčím já pro sebe, za tebou

V šíleném objetí lásky a zloby

Ubíjím srdce své i mysl svou

Nedýchám, odmítám výkřiky, mdloby

Cítím, jak drápy stvůr naději rvou

Krásně jak voní teď růže, kopretiny

Na pláni po tanci smrti a msty

Nevím, zda uběhly dny nebo hodiny

Slovíčka smrti šeptají tvé rty

Bolestí protkané bojištní nebe je

Slzami hořkými smáčena zem

Čekám já, čekám a myslívám na tebe

Nedočkám já se tě v šílenství svém

Sníh, déšť a vánice, copak mi to brání?

Fyzické strasti vždyť nebolí moc

Srdce však krvácí, krouží tu vrány

Na pláně bojištní snáší se noc

Stírám si slzy, bolest nezakrývám

K čemu to vlastně je, vždyť ty to víš

Do očí už se ti raději nedívám

Ty rozhod ses, klesám, propadám se níž...

…

Prší a déšť smývá utrpení, žal

Budím se, stírám pot, bojím se hnout

Mám pocit, že si jen zas osud hrál

Jak moc tě miluji chci šeptat ti tmou…

VI.

Zvedne se vítr a já si musím zakrývat oči, aby mi do nich nevletěla další dávka popela. Na chvíli skloním hlavu a počkám, až vítr přejde, abych se opět s údivem a úžasem mohla rozhlédnout. Vše je tak jiné a přece tak stejné. Poznávám to tu. Ulice, domy, celé město. Děsí mně to tu. A chtěla bych vědět, co se stalo. Ne jen tu, s celým světem.

Je tu ticho. Jediný zvuk je tu svištění větru, můj dech a občasné zavrzání, evokující obraz dětských houpaček. A taky praskání všudypřítomných, větších či menších plamenů. Mám pocit, že jsou všude a vzpomínám na větu, kterou jsem si zapamatovala ani nevím proč, ale nikdy jsem nemyslela, že budu mít tu čest zažít na vlastní kůži…. Svět se proměnil v oheň.

Kráčím dál ulicí. Z bosých nohou mi vytékají pramínky krve, plíce mně s každým nádechem bolí víc a víc. Díky popelu a prachu mi z očí tečou slzy, rty mám popraskané horkem. Ani nevím, kam jdu a proč. Snad chci najít někoho dalšího, kdo bloudí stejně jako já. Snad chci najít odpověď na otázku, co se zde stalo. Snad chci najít cokoli, cokoli více než spálené trosky domů, v nichž žili lidé, které jsem dennodenně potkávala na ulici.

Vzpomínám si na doby, kdy jsem byla dítě. Vše tu bylo tak krásné. Hlavně na jaře to tu bylo nádherné. Vše kvetlo, příroda žila a bujela, krásné jako, skoro jak z Ladových obrazů. Lehávala jsem pod třešní a jen bezstarostně poslouchala zpěv ptáků. Kde ti teď vlastně byli? Ze všeho zbyly jen trosky, všechno hořelo a nikde nikdo…

Zaslechnu za sebou kroky. Otočím se- nikdo. Vylekám se a zrychlím krok. "Stůj!" uslyším za sebou. "A otoč se!" Otočím se, strach v očích. Za mnou dva muži, oba na mně míří zbraněmi.

"Co jsi zač? Co tu děláš?" Nevím co odpovědět, sama to nevím. Nevím co u dělám, nevím jak sem se tu dostala, nevím, co se tu stalo. Klepu se a mlčím.

"Odpověz nebo tě zastřelím, si s nimi, že jo?" zařve na mně jeden z nich, jde z něj cítit zloba, nenávist a bolest.

"Adame, neblázni, koukni na ni, je to malá holka" obrátí se na něj ten druhý.

"Malá nebo ne, může být s nimi. Jsou to zákeřné zrůdy."

Nadechnu se, vykročím vpřed, rty se mi třesou "Prosím, já…" -*bum*- "hledám pomoc…."  

Hon na čarodějnice. Dávná doba plná strachu a temnoty…

Může být kolem roku 1500. Církev má snad větší moc než králové, carové, císaři. Je všemocná. Slovo kněze je svaté. Jak pro nás již nepředstavitelné, nemyslíte? Představ si, mladá dívko, že se znelíbíš vůli kněze, to znamená i vůli boží a upálena na hranici budeš! Jen si představ, mladíku, že v nerozvážnosti své se kacířem staneš a vedle děvčete uhoříš! …

Bývaly doby, temné a zlé, plné čarodějnic, satanů a démonů, snažící se zatemnit srdce a mysli lidské. Vysvobozením se měl stát bůh, víra v Ježíše Krista. On nad svými ovečkami přeci drží ochrannou ruku ve dne i v noci! …Paradox, ve jménu boha zemřelo více lidí než za obě světové války. Možná ani ke světovým válkám to přirovnávat nejde, počty objetí jsou nevyčíslitelné. Ať už díky čarodějnickým procesům, tak i díky křížovým výpravám, vyvražďování pohanů ("Od kdy má kacíř cenu života křesťana!" - Dante's Inferno ) Ale i tak je bůh prý jediný, vlídný a milostivý. Ale to asi patří trochu jinam.

Jak si jen udržet své ovečky poslušné a věrné? Tak jim ukážeme "peklo", před kterým je chráníme. Ale jak? A co takhle vzít na pomoc bibli? "Muž či žena, v nichž byl duch věštecký nebo jasnovidecký, musejí zemřít smrtí"- Bible, 3. Mojžíšova, Kap. 20. Najít si pak někoho, kdo by se hodil jako oběť se podaří vždy. A pak už jen následují scény, které známe z filmů. Kněz, kázající o nečistotě bytostí, které si přišly pro naše duše.
Kolik jen nevinných dívek a žen bylo upáleno? A kolik z nich byly skutečné čarodějnice, které přišly škodit a zabíjet? Nás z toho může bolet srdce, když si představíme malou holčičku, která je upálena protože má zlé oči a zrzavé vlasy, které jí dal sám ďábel. Protože každá čarodějnice má přeci poznávací znamení. A každá čarodějnice je spojena s ďáblem! ("Že k čarování se ďábel vždy musí spojit s čarodějnicí, neboť bez ní, a naopak, by nikdy nedosáhl takového účinku" -Malleus Maleficarim, 1. Část, otázka II. )

Když o tom přemýšlíme zpátečně, je to částečně hloupé, částečně smutné, částečně nepochopitelné, co vše se může stát díky kombinaci lži a fanatismu…

Poznámka: Vím, že jen za tyhle názory bych byla upálena taky. Můj postoj není negativně zaměřen vůči bohu, ale vůči církvi. Vím, že se "rouhám", ale tohle je můj názor na věc, nikomu ho nenutím.

Děkuji
Amiethe

Víkend začal a já tedy mám opět trochu času abych něco nadatlovala do noťasu, posoudila, jestli to je čitelné a pak to zase s nějvětší pravděpodobností smazala. Ale- na psaní musí být nálada, nikdo mi nevymluví že nemám pravdu, bez toho to stojí za velký kulový a většinou ani nemá cenu se namáhat. problém nastává v tom že nějak nemám o čem psát. Já.. já sem asik zamilovaná, jinak to nevidím :D :D Okay, tak přeháním, ale nějak není čas, nápad ani chuť. Fakt bych se měla nad sebou zamyslet, tohle se mně nestávalo sand nikdy. Mám nějaké neurčité nápady na Sevensian, ve kterých sem chtěla pokračovat, 2 rozpracované okamžiky, pak sem chtěla předělat a dát sem úvahy a podobné citové a myšlenkové výlevy.. Ale k ničemu z tého se nemužu dokopat. Styď se Am, je za co... Kdybys ted nepsala blbosti a třeba se na něco zaměřila, možná by tě něco napadlo.. A možná taky ne :D ... vypadá to, že jdu zase pokračovat v plodném nicnedělání a přemýšlet, co vše bych ještě místo toho -nic- mohla dělat.

BTW: něco k poslechu, u mně už to hraje po třetí :D slaďák :P :)

Doro- Constant Danger

Bullet for my valentine a jejich akustická verze The last fight. další moje inspirativní :)